...sklíčené já...

Stál tam a udělala jsem to pro jeho modrý voči

9. března 2015 v 16:39 | madlen
Stál tam a udělala jsem to pro jeho modrý voči. Né, že by šlo o druh podvodu, na který bych byla zvyklá nebo připravená. Ale když se všechno chýlí ke konci, je tohle nejlepší možný způsob jak ten uzel mezi námi přeseknout. Pili jsme a jeho objetí bylo jak vysvobození, ačkoliv se nemohl moc hýbat. Neříkám, že jsem to nikdy neudělala, ostatně nikdo není svatej a chyby děláme všichni, někdo malý a někdo velký. Záleží na hloubce svědomí. Občas je moje svědomí bezedný, většinou se prohlubuje s narůstajícím množstvím alkoholu. Jasně, druhej den je zase pěkně mělký a maká na plný obrátky, jenže pití už není problém, spíš ty myšlenky.
Stál tam a udělala jsem to pro jeho modrý voči. V posteli nestačil na nic, ale postavil se mu. Možná říkal něco o tom, že jsem jeho první, jenže veř klukovi, co je úplně namol. Zajezdila jsem si a zabili jsme to sprchou. Zajímavý bylo to ráno, neznámej pokoj, neznámej kluk a neoblečený pod peřinou. Já stále opilá. Jediný štěstí. Večer jsem po něm chtěla pohádku na dobrou noc v němčině, ani nevím, jestli mi ji řekl. Možná bych se zhroutila už tehdy, jenže mi to nedocházelo. Na krku vztah čítající víc jak dva poctivý roky dřiny. V hajzlu. Jeho přiznaný panenství nejspíš taky. Thomas.
Ty voči stejně nezapomenu. Takovou modrou jsem neviděla. Plachá útěcha. Leželi jsme a většině slovům nerozuměl. Potřebovala jsem se zbavit toho blbýho pocitu, takže lavička, cigáro, sluníčko a úsměv, holka, zažily jsme horší věci. Hlavní je nevědět. Kouřili jsme z okna, spustit v neděli požární poplach nechce žádnej. Chápal všechno, snad to bylo i chvíli dokonalý. Prej by mě chtěl zase někdy vidět. Hledal telefon. Číslo jako usvědčení ze zločinu. Na mýho kluka se ptát nemusel. Výlet s kámošema. Hodinka zbytečnýho pláče. Řeči o tom, jak jsem krásná, umí každej. Ale hráli dobře, hudba, co rozproudí alkohol do žil.
Stál tam a udělala jsem to pro jeho modrý voči. Měl jizvu na levém boku, tmavší, čerstvě zahojená, taky jsem mu ukázala bříško, vlastně něco víc. Kus sebe, co nedostanu zpět. Bylo to naposled. Škoda, topím se ráda. Redbull, vodka, medovej jack a můžem domů, zahojíme to vínem.
Stál tam a udělala jsem to pro jeho modrý voči. Alkohol. Sex. Nazdar.

Provokace (evokace?) dnešního pocitu

20. června 2011 v 16:45 | madlen

Jó! Takhle přesně to dopadá, když chcete aby vás někdo poslouchal, rozuměl vám, dokonce s vámi s nějaké ty pocity SDÍLEL!
Musíš být samostatná.
Přátele si můžeš vyrobit z ponožkových panáčků, na vše přikývnou, všechno pochopí a neutečou, když se to zdá být vážné.
A TY máš jako problém jo? A to jako jde jo? Nekecej!
Můžu se ztrácet v miliónech okamžiků, ale v tom jediném se prostě neztratím, nerozplynu. Budu trčet uprostřed a křičet: pomoc!
Hehe, pomoc. To je vtipná věc. Všem je úplně jedno, jak se kdo cítí. Každý chce jen aby byl ten člověk v pohodě, aby se i on mohl cítit v pohodě.
Není nad skupinovou energii na koncertech, nad zhulenou partičku uprostřed parku, není nad milující se dvojici pod stolem.

Bůh existuje jo?
"Syn člověka vykurúruje mladýho kluka z kapely, a to všechno jednou rukou - pouhým dotekem, lidičky - a druhou přitom stvoří marihuanu, zatímco bude kráčet po vodě a z prdele mu bude stříkat víno... Tak ustupte, lidičky, teďkonc se vám dostane osvícení přímo od tohohle individua."

Když chceš žít, tak zatraceně žij!
Jestli chceš, aby se o tebe lidi zajímali, tak mezi ně choď ne?
Nesmíš pokaždý nasadit masku 'jó všechno je v pohodě, cajk', zkus se otevřít.
Na následky zranění neber ohledy, to jsou zanedbatelné ztráty.

A hlavně: SE NEROZPUSŤ!

Pouta přátelství

26. června 2010 v 18:40 | suave
pouta přátelství



Stereotyp očekávání a zklamání
slzy se kutálí
Srdce se rozpadá
krasojízda těla - záhada
Již předem promarněné příležitosti
láska ve zlosti
Až do morků kostí
sny za clonou jara!

Iluze pokryté medem
vše skrýté dechem
V chladu, kolem vznáší se pára
milenka strachu polyká žvára

Prázdné stránky života
krvavá němá samota
Kráter v žebrech
květy úniku ve zdech
ve zdech, které Tě pohltí
ve zdech, co skryjí úmrtí.





Oznámení pachuti na jazyce

22. dubna 2010 v 18:26 | suave
Oznámení pachuti na jazyce













  









 Nové vzlety nad rozevřenou krajinou, stromy ze kterých příští ptáci písně s věnováním slunci.
Květiny v útrobách skal živené krásou jara. Strana měsíce zvrácena na záď, jen tam vzlétnout, prohlédnout si i druhou tvář východu sluce. Tu která se odráží od hvězd, uniká z myšlenek, z racionálního světla.
Voda na rtech co stéká po skalách, stísněný pocit úniku, zániku, vzniku, styku.
Nahá těla přenesena sklonem k úhlopříčkám umírání do brzké tmy, se světlem v podpaží a láskou na malíčcích.
Věčně budeme žít, snít, poemovat, jako vždy, naposledy, pohledy, hlady, mravy, stavy.
Euforie ukořistěná ze zasedacích pořádků sluneční soustavy.

Všechno je nekonečné.
Všechno je věčné.
Všechno je sečné.
Všechno je vděčné
Všechno je k pláči 
Všechno je dovoleno! 

Ano dovoleno. Světe div se! Nesmrtelnost existuje a Bůh je i není. Ale všechno je dovoleno.

''Onehdy mi řekl: Roztluču Tě v hmoždíři"

Cítím se vinen opilstvím a prostopášností, leností a špatným životem. Ale necítím se vinen smrtí svého otce, svého nepřítele. Jsem lotr, ale vrah nejsem. Zabít jsem ho chtěl, ano to chtěl, ale nezabil.


Mozaika slz zdobí tváře,
víš, že lepší nebude,
sluneční záře.

Vztah je pojem bez závorek,
cestou bludiště,
bez žárovek

Z ramp odlétají
          všechna přání
                  to nevíš?

Já Tvá cigareta
            ranní
                          probuzení
                                                   proč se mi nedivíš?

Alegorie

7. listopadu 2009 v 13:48 | suave_angel

Óda na triangl
A já vzpomínám na triangl,
jeho odraz ve Tvých očích.
Oči bez tónu jenž věčně mrkají,
bez not, do hudby valčíku Tvého trojhranného těla...


Do posledního kořínku vlasů
zkažená zubní pastou
a
zeleným štěstím
na pokraji banalit
plných
iluzí.


Láska
Posledním dotykem pod rouškou osudu,
odevzdali svá těla beze studu.
Umytá, čistá a bez ctností,
jen v křečovitém vyznání radosti
... všechno je jen o upřímnosti


Alegorická povídka
Život je divná věc,
nedá se chytit do rukou a udusit.
Nedá se obejmout,
rozpustí se.
Kdž ho necháš plynout,
uteče!
Nemůžeš ho sníst,
roztrhá Tě zevnitř...


Perverzita všedního života
Tichý povzdech do vůně Tvých vlasů,
ke kořínkům prstů bez hlasu.
Palčivý úsměv uvnitř Tvé duše,
černá je tma,
ale jen když vysaješ její krásu.



Já Náhodná..

Letní sen

24. září 2009 v 19:59 | suave_angel

Proč nemohu já milovat za svitu slunce,
proč nemohu já k hvězdám večer pnout ruce,
proč nemohu já polykat rosu v letním úsvitu,
proč nemohu já žít sama, ve skrytu.

Plátěné srdce co visí mi na krku,
růžové ruce ve skřeku.
Mihotavá hodina bez dechu,
poslední dotyky na mechu.

Proč musím já ztratit to první co miluji,
proč musím já milovat ty které zraňuji,
proč musím já kapkám slz se vyhýbat,
proč musím já umírající tvou tvář líbat.

Rudý květ co klesá na dno oceánu,
úsměvy jenž ztrácí se v ránu.
Mrtvý pláč posledního komedianta,
vše je smrtí bez mého amanta!

Protože svět je rudá řeka bez koryta,
protože svět je ruka co sápe se, chytá,
protože svět je sluneční květ,
tak nač opouštět tento svět?

Milování v rozkoši vášně,
zelené objetí jenž leží v trávě.
Slova lásky která jsou myšlena vážně,
to jsou rostliny co pnou Ti v hlavě.

Protože tohle je to pro co chci snít...

Piano...

31. července 2009 v 23:35 | suave_angel




There is a silence where have been no sound. There is silence where no sound maybe in the cold grave under the deep deep sea...



Někdy poslouchám to ticho,
ticho za zvuků hudby.
Pak slyším své myšlenky,
to jak křičí UŽ DOST!

Krev na konečcích prstů,
já vím, chutná sladce.
Prosím, naposled ochutnat,
Tvou vůni co vpíjí se do mé kůže.

Když zavřeš oči,
není tam nic, tak pozorně se dívej.
Květiny se vplétají do Tvých rtů,
nevidíš to snad?

Vím, zrcadla jsou rozbitá.
Snad postačí Ti mé oči,
když podám Ti je na dlani...

Můžeme usnout na louce z červánků,
chce se mi spát z vůní heřmánku.
Nech mě Tě objímat,
i poté co já přestanu Tě navždy zajímat...

Budoucnost skví se v říční hladině,
tam kde věčná voda proudí.
Pro Tebe létám...jedině,
však křídla má bloudí.

Bloudí pro Tebe...nikdy Tebou...

...konec s tebou...

Jak můžeš sedět vedle mně a neobejmout mě?
Jak se mi můžeš dívat do očí a nepolíbit mě?
Jak můžeš vedle mně jít a nevzít mě za ruku?
Jak mě můžeš milovat a nedýchat se mnou do východu slunce?
Jak můžeš nemilovat?

já tu skladbu prostě miluji

I love to hate you

14. července 2009 v 22:36 | suave_angel


Slunce vycházelo nad obzor,
kapky vody dopadaly do mých vlasů.
Poslední temnou část kraje,
pokrylo ševelení Tvého hlasu.

Potom nastal den, jenž patřil mně!
Ty jsi se do něj vloudil,
s myšlenkou že patří Tobě.
A pak do srdce jsi mě uhodil.

Padala jsem hloub a hloub,
na konci byl jen tvrdý náraz.
Srdce rozlomilo vše, každý můj kloub,
ale bez Tebe nemohu existovat.

Každý kousek mně je slepen Tebou,
každá myšlenka umírá touhou po Tobě,
každý nádech Tvoji vůně mi umožňuje žít,
každý pohled do Tvých očí mě odpoutává od země...

...létám, ale křídla jsou zavřená u Tebe ve skříni.

Poletím až k žhavému jádru!

23. května 2009 v 19:10 | suave_angel
...a tam se opiju Absintem!
Protože obsahuje strašně moc štěstí.

PUSTIT!!
Já prostě miluju život. Ono vlastně nic lepšího neexistuje...
A utopím se v tom!
Utopím se ve svým vlastním životě, plice si zacpu kouřem z cigaret plných štěstí.
A umřu na to! Ale užiji si to, celý můj nádherný život.
Opiji se svým vlastním štěstím uzavřeným v lahvi Sauvignonu a krabičce Camelek.
To že miluju bílé víno nic neznamená, ale to že jím opíjím svůj život je překrásné.
Ruku v srdci se životem..

Vzplanu láskou, takovou jakou nikdo nezná ani JÁ! Proč? Protože jsem se zbláznila! Umřu na opilost životem, zkouřená štěstím...

Jednoho dne budu sedět na louce a koukat se po posledních letních květinách, bude teplo. Bude západ slunce, poslední letní západ slunce, nejteplejší, nejrudější, nejzářivější... MŮJ

A pak se v něm utopím...jako ve všem co najdu.
Jako v Tvých očích, které vlastně nikde nekončí, avšak začínají u srdce.

A vlasy, to je to nejkrásnější, zabořit se do nich rukou a jen tak se jimi proplétat. Zbožňuju je! Chci kluka, co má vlasy na šmátrání.

Jsem modrá! Jako nebe, které se kouká na ostrov plný mých neřestí.
Kdyby mně netrápila alergie, šla bych ven, s vodnící, vykouřila si myšlenky z hlavy a vyplavila vínem rýmu a všecky budoucí alergeny spálila žárem slunce!

Mizim!


Krásně chaotické..

Vlasama to všechno začalo!

Poslední ráj na zemi...

17. dubna 2009 v 21:16 | suave_angel





Znaven už vším, já chtěl bych utéct Tam...
Však zemru-li, svou lásku samu zanechám.



Uložím Tě ke spánku ve větvích větru.
Zazpívám Ti mou poslední píseň beze slov.
Já! Ukončím Tvé trápení, utopím Tě!

Utopím bez vody, bez hluku tounoucích.
Pak, v náruči Tě nesoucí.
Uložím Tě ke spánku, v našich srdcích.

Stanice vodního vraku,
šine se blíž.
K našemu vlaku.

Znavena zpěvem opouštím svět.
Potkáme se vždy na konci těchto vět.
Znovu a znovu předčítej je!
Já utopena v kalných slzách řečiště.
Nechám se ze zavanout zvukem Tvých plic.
Na stromě válím se JÁ, malé nic.

Pak znovu procitnu, víš,
jak to je v pohádkách.
Tam, kde příběh nekončí, víš,
jak to je při hádkách.
Odejdu, víš,
tichounce po kapkách...

Tichá mše

22. února 2009 v 21:54 | suave_angel








Ne on, to já umírám.
Prahnu po lásce.


Poslední testament.

Láska básníkova

22. října 2008 v 20:39 | suave_angel


Začnu poněkud ze široka, jako mnoho básníků, pisalků, skladatelů. Láska už byla tolika lidmi sepsána, pozorována-promiňte, ale já tuto chemickou reakci miluji.

Ano miluji lásku.
Miluji milování.

Ne však prostou lásku.

Miluji tu, co se ukazuje každý den pří východu slunce.
Miluji tu, co spí na večerních červáncích.
Miluji tu, co létá v paprscích slunce na zem.
Miluji tu, co v nocí svítí místo luny na nebi.
Miluji tu, co s duhou zbarví celý sen.
Miluji tu, co jako hvězda padá ne zem.
Miluji tu, co se skrývá v rozkvetlém květu růže.
Miluji tu, co voní celým lesem.
Miluji tu, co se třpytí s rosou na listech kapradí.
Miluji tu, co jako voda proudí celým světem.
Miluji tu, co se jako meluzína prožene domem.
Miluji tu, co na podzim šustí spadaným listím.
Miluji tu, co v zimně studí na rukou.
Miluji tu, co padá se sněhem z nebe.
Miluji tu, co smývá všechno špatné s deštěm.
Miluji tu, co se skví v koutcích s úsměvy.
Miluji tu, co hledí na mě z dětských očí.
Miluji tu, co se ukájí v srdci milence.
Miluji tu, co plní všechna přání.
Miluji tu bez konce.

Miluji Tebe...

Kapesník prosím!

5. října 2008 v 21:21 | suave_angel

Dnes, promiňte, nemohu žít.
Dnešní den opravdu nemohu žít.
Vše se bortí a pak se to složí, JE TO JINÉ!
Už dost, končím, konec se skryvaním svých emocí, nejsem silná, JÁ NEVĚŘÍM!
Už nevěrím ničemu a ani nikomu.
Ti lidé neodešli, pouze mě přehlédli, jednoho prostého dne.
Ale je to jako by odešli, stačí sedět vedle nich,
koukat jim do očí a vidět to nic, které nahradilo slunce vycházející z očí.

SLZY

Pláči vidíte, potřebuji pomoc.
Nevidí, oči svázané tužkou.
OK budu se bránit.

Ale ta hyena je silnější.
Kdo pomůže?
Strach.
Kdo obejme?
Bolest.
Kdo vylíže?

Prosím??
mlčí

Pomóc, chytá mě amok!!

21. září 2008 v 18:52 | suave_angel

Venku chvilku krásně, pak zas tmavá obloha je.
Člověk neví, co si o té přírodě má myslit.
Ano osadníci mého blogu, dnes mám jednu z nejlepších nálad za poslední století. Nevím čím to. Ale prostě na mě nějak hupsla.
Nejspíše to všechno počalo přečtením komentáře od Unknow LaDy.
To mě vždycky potěší, neb je to osůbka, kterou sic neznám, ale mě velice sympatická.
Poté má duše začala podléhat zvukům japonského punku a už to jelo.
Má mysl dnes kypí láskou, tak všichni berte.
Pohleď na tu oblohu.
Ty barvy přenádherné.
V jedné z nich smočím svou nohu.
A pak stopy nechá zdárné.
Pohleď na ty stromy.
Shazují listy plné barev.
A v jejich záři chodíme jen my.
Takové věci se dějí jedině ve snech.
Však ale pohleď znovu.
Připadá Ti tohle jako sen?
Nedívej se do země a pozvedni svou hlavu.
Vidíš, to je jen obyčejný den.
Pohleď i na obzor.
To slunce, jeho barvy jak spadané listí.
Nově oči otevřely neznámý prostor.
I v smutných kapkách deště přeci je štěstí.!


věnovánoUnknow LaDy

Prosincové spadané listy

25. srpna 2008 v 20:32 | suave_angel
Mohu prohlásit: 'mám celý život před sebou' a řádku dalších let také.
Jenže co pak, co teď.
Léta strávena hledáním posmrtného života, snaha dostat se pryč, ode všeho... Uniknout.
A teď. prosím, nechte mě stát čelem svému osudu.
Slibuji, nebudu utíkat.
Já brodit se budu hnilobou života, uctívat ten dar žití. Promiňte, za prožité sny.
S poklidem zemru já. Zemru s úsměvem.
Úsměvem mrtvého klidu.
Pod hliněnou rouškou schovám všechny své tváře.
Naříkat nebudu, nejsem malé dítko.
Však slzy, slzy zvlhčí šat můj pohřební.
Promočené, mořskou solí ulehnou bez mé duše do rakví.

Mé parodní kousky

4. června 2008 v 21:08 | suave_angel

Zde, s poctou a sklíčením.
Zdrcující úctou ke všemu, všemu šťastnému.
Však, sama, sama v nikde.

Odhaluji své já, mé drahé *nenávidění hodné* myšlenky. Tudíž nastal čas, by jste poznali další část, tu "šťastnější", neb *otaku* mé druhé já.

Ano, možná jsem rozdvojená osobnost a nejen to. Jsem něco víc, hrstka přežívajících pocitů stěstí. Tkvících v malých japonských postavičkách, jejich příbězích. Vlastně, je to jedna z věcí která mě zachránila, zachránila před věčným utonutím, před studeným koncem. Teď v suchu, baže obklopena vodou.. *déšť*

_uvádím zde mé úplně nejoblíbenější video, neb není nad kombinaci Within Temptation s X TV_


zaryt klíč v srdci

Milovat a mít rád

21. května 2008 v 14:57 | suave_angel
V tichosti plížit se do pokoje.
Na křídlech andělů spolu se vznášet.
Ve snové dáli hledat věčnou útěchu.
Usínat s hvězdnou oblohou v očích.
Pak opustit milované, odejít na věky.
Ve strachu usínat, nespat, prožívat noci nočních můr.
Plno snů, nesplněných přání, bolesti a zaříkání.
Prosby vhozené do temnot.
Pořád usínám ve strachu s pocitem napětí. Ticho, křičím do tmy svým myšlenkám. Na jedinou věc myslí: kdy ta pohádka skončí, je to moc nádherné, aby to bylo. Jednou jedinkrát usnout, beze snů bez nočních můr. Ano, říkám, jsem zamilovaná, až po uši, nemohu bez něj být, nespím, pořád na něj myslím a když jsem s ním, chci aby to trvalo věčně, navěky.
Jistě, měla bych být absolutně šťastna, vždyť mám jeho, ale to já prostě neumím. Mám strach, věčné předsudky. Pomoc, mohu volat stokrát do tmy, ale lidé jako by neslyšeli, jdou dál, dál bez dechu, jak slepí s věčnou rouškou předsudků a ideí, jak má svět vypadat.
Co když půjdu s někým ve věčném objetí po ulici? Co co si lidé pomyslí? Budou se dívat. Vražedné pohledy, avšak já, nic nevidím.
Pro něj se svět točí.

Andělé na každém kroku

9. května 2008 v 20:13 | suave_angel



Nikdy bych nevěřila, že mohu potkat anděla. A teď mám rovnou dva. Jsou tu pořád se mnou a když ne tak aspoň zde, v mém srdci. Bez nich by asi můj život ztroskotal. Neb nyní v době, kdy mě všichni opouštějí se objevili. Pomáhají mi, teď když je to všechno nejhorší. A vlastně to není nejhorší, je to to nejkrásnější, co kdy mohlo být.

Dnes mohu prohlásit: 'Jsem opravdu šťastna.'

V každém z nás je prý anděl, schován, ukryt pod rouškou světa, v klidu spící a čeká, čeká na tu pravou chvíli až objeví dalšího anděla a bude ho moci probudit z blouznivého snu. Snu, ve kterém si všichni myslí, že svět je tak krásný za pomoci peněz, bohatství a ne lásky... Však láska je cit, který nelze koupit na trhu.

Až zase budou padat andělé z oblohy, až se budou budit v našem vlastním nitru, pozvu své přátele aby též měli svého anděla, neboť já mám dva úžasné anděly.

Určitě znáte ten pocit, kdy bez někoho nemůžete být ani minutu, já ho neznám, neb oni jsou tu oba se mnou, vždy u mě v mém srdci i když jsou na druhém konci světa.

 
 

Reklama