...pár slov do větru...

Odpuštění

12. června 2008 v 19:30 | suave_angel

Hozeno v zášti pod postel,
beze zvuků, bez mysli.
Připomínající mrtvý kostel,
vsazeno ve věčné tísni.

Život ve věčném ohni,
žár tělo spalujíc.
V prázdotou zející víhni,
ženy své ruce k nebi spílajíc.

Umírají, prosí o milost,
prosí o odpuštění.
Opouštějí zlost,
skákajíc ze skal bez jištění.

Na své dcery zapomněly
které jejich rukou zhynuly.
V radosti věčné chtít chtěly,
teď před pekelnými branami stanuly.

Vyřčeny ortely, vzplály hranice.
Teď zemřely všechny vražednice.
Pro lásku boží,
v ohni stanuly.

Teď v ohni hoří,
suknice jejich vzplanuly.
Smrad pálených těl,
line se jabloňovým sadem,

To osud jim chtěl,
ať zemrou smradem.
Lehký vítr hraje si s vlasy,
sadem nesou se líbezné hlasy.

Rekviem za sen

8. června 2008 v 21:05 | suave_angel
Nevím, proč, z jakého důvodu to sem vlastně dávám, neb se mi tohle ale vůbec nelíbí, je to hnusné. Také je to slohová práce ze školy na libovolné téma.
Hodnocení: Dobré. Poněkud morbidní!
Nejspíše chce mé pokroušené veselé já vědět Váš vznešený názor a pohladit si ego, jenž je skryto v hloubi zaříkání mé duše. Tudíž, prosím čtěte...
Znovu, probudila se z té příšerné noční můry. V poslední době se jí pořád vracela. Před očima měla pouze sklíčený obličej o pomoc volajícího chlapce, už nevnímala realitu. Každý večer se bála zamhouřit oči, bála se toho, co ji bude čekat, až usne. Vlastně už skoro nespala, celý večer se snažila o to, aby neusnula, aby se nevrátila do těch chvil plných strachu. Nezvládla to, pohlcena sny zas a znovu prožívala stejná muka, ta noční můra trhající jejím tělem. Ten hlas, nic jiného neslyšela *křik* nemohla se na nic soustředit, život mimo realitu.

Věčná muka spánku,
pohlcena nocí, temnotou.
V každé skulince hledá života známku,
pach mrtvých těl u jejích nohou.

Procházka alejí pokácených stromů,
jejichž kořeny vydechuji pach mrtvých těl.
Obloha černá, zhnusena, plna hromů,
to! je ten ráj, do kterého by každý chtěl.

Ráj snů, plný výkřiků do neznáma,
prázdný svým obsahem.
Hrobky volají zůstaňte zde s námi,
sami tu stejně zahynem.

Žádné sny, ale pojídači lidské duše,
volají hlasy, volají do hrobu.
A lidé naslouchají, hluše,
hledajíc ve snech svou záhubu.

_vložit vodorovný oddělovač_

Ticho, křičí, do ničeho

23. května 2008 v 22:02 | suave_angel
Svět, jako na dlani.
Otázky, proč lidé ve lžích sami sebe hledají.
Proč kříže na své milované vzpírají.
Po smrti obtěžkají je břemeny ve dni.
Den po dnu dusí se mrtvolná těla.
Do nebe by jejich duše chtěla.
Vmáčknuty do země bez optání.
Do rakví, všechny je zahání.
Hledají průduchy kudy úniku.
Však dohání je pach věčného zániku.
Udušeni kříži spasení.
Do ohrádek je nahání.
Mrtvolná stáda pochodujíc za davem.
Smrad přicházejícího svrabu.
Kdyby žili do vteřiny by chcípli hladem.
Hladem ze smradu.
Ve vlastním hrobě se dusí.
Bez volnosti se jim smrt hnusí.
Na každém kroku svázáni předsudky.
Chtějí umřít, umřít bez hrobky.
Ticho, křičí, do ničeho.

1000 slov a žádná odpověď

8. května 2008 v 13:58 | suave_angel
Maminko, proč se na mě tak díváš?
Holčičko...ale já Tě mám ráda.
Maminko, nelži mi...
Maminko vidím v Tvých očích,
jak mě nemáš ráda...
jak mě nenávidíš...
jak mě nemiluješ...
Maminko, nelži mi...

Já Tě mám ráda.

Maminko, vidím všechny otázky ve Tvých očích,
ptáš se, jak může monstrum ovládat mé tělíčko...
Maminko, co jsou ty kapky na Tvých tvářích.

Maminko, co to je?

Maminko, proč je tatínek ke mě zády...
Maminko, proč odcházíte...
Maminko, nenechávej mě tu samotnou.
Maminko, co je to za pocit...co je to za chlad...
Maminko, proč to tak bolí, proč u srdce píchá?

Maminko, co znamená ta tma...
Maminko, já se tmy bojím...
Maminko..

Umřela holčička s panenkou v ruce,
s medvídkem pod paží.
Srdce puklo jí prudce,
z klamných lží..
....teď sama, sama tam leží.

Smrtka

8. května 2008 v 13:54 | suave_angel
Tiše, tiše se vkrádá do pokoje,
v ruce má násadu svého pekelného stroje.
Krok za krokem, je blíž a blíž,
už je tak blízko, však nic necítíš.

Hran kolébky se dotýká kostnatá ruka,
srdce zažívá smrtelná muka.
dech dítka se rozléhá po pokoji,
nic necítí, když vedle něj Smrtka stojí.

Jeho dech je ale stále slabší,
bez citu je ta práce o tolik snazší.

Dříve…Smrtka taky cítila,
než jí absolutní temnota pohltila.
Nechtěla vždy brát lidem životy,
chtěla pomoct když byli na dně samoty.

Dříve…také milovala,
ale svému milému život vzala.
Za to teď nesmírně trpí,
do srdce si bodá kopí.

Dříve…měla také dítě,
milovala jej, nakonec naň přec upředla své sítě.
Viděla jak její dítě smrtí pláče, jak její muž prosí o život,
umřeli oba…nikdy, nikdo, nikde nevyhrál se Smrtkou závod.

TO byla minulost Smrti,
je to už pryč však něco jí škrtí.

Dusí jí to, nedovolí volně dýchat,
asi neměla tolik zlosti a zášti smíchat.
proto je ďáblova služebnice,
zasloužila si to, ta vražedná ničemnice…

Nevyslovená láska

8. května 2008 v 13:10 | suave_angel
Stojí tam, s napřáhnutou pistolí,
míří na ni, konečně pořádek nastolí.
Na myšlenku v hlavě,
co pohrává si s ní hravě.

Ta sebevražedná myšlenka,
a pod ní jen naděje tenká.
Stačí jeden stisk,
a smrt bude mít nový zisk.

Navždy unikne osudu,
nebo si vypije svou sklenici studu.
Musí to udělat, nic jí nezbývá,
jen odraz v zrcadle se na ní dívá.

Vidí se v zrcadle s pistolí u hlavy,
před ní droga rozpouští se ještě v lahvi.
Drogy, dodávali ji vždy sílu,
však zklamali ji, už má smůlu.

Ticho…přehlušil výstřel,
nikdo naň však nebral zřetel.
Čekali na to, kdy s životem skončí,
kdy se smrtkou si zatančí.

Pohřeb žádný neměla,
jen jednomu člověku v hlavě na ni myšlenka utkvěla.
Seděl tam naproti v okně a tiše ji miloval,
však lásky k ní se velice obával.

Viděl tu hroznou chvíli,
jak zmocnili se jí smrtící síly.
Viděl jak kulka padla na zem,
hned po ní tělo…tato vzpomínka zbyla mu jen.

Sám bloudí po světě a hledá ji dál,
tu dívku, co kdysi bezmezně miloval.
To on mohl za to, že je mrtvá,
a jeho bloudění přeřízla lesklá břitva.

Dva milenci bloudí a sebe navzájem hledají,
však navzájem se vůbec neznají.
Jen jedno je spojuje,
a zároveň proti nim bojuje.

Nepoznaná láska a sebevražda,
a myšlenka na smrt každá.
Umřeli pro jednu věc,
lásku hledali, však nenašli ji přec.

Až po smrti se setkali,
a síť lásky spolu utkali….

Věřím...

8. května 2008 v 13:06 | suave_angel
Co vlastně znamená věřit?
Věřím, že obletím celý širý svět,
věřím, že vykvete každý jarní květ.
Věřím, že slunce vyjde nad ránem,
věřím, že dobro zvítězí na zlem.

Věřím, že každý umře,
ať se dívá na svět mladě či staře.
Však co znamená věřit?
Jen hladinu chtivosti čeřit?

Věřit znamená chtít něco od srdce,
můžeme věří čemu chceme, třeba že život chutná trpce.
Vždyť život černý je, a všichni to vidí,
ale nezajímá je to, jen do sebe marně hledí.

Každý CHCE pro sebe jen dobře,
však chtivostí neosladíš moře.
Chtít, znamená myslnou chamtivost,
ale věřit, znamená srdci oddanost.

To je pravá míra věcí,
ale lidé jsou tací...
Věřit je, jako když mam někde zázemí. Když bezhlavě věřím, tak se v nebi jako pták vznáším. Bez víry, ať katolické, muslimské, i třeba v sama sebe by život neměl žádný pevný cíl. Ale co to vlastně znamená, to kouzelné slovo věřit?
To slovo je tak obsáhlé,
pojme i celý širý svět.
Však každý ho chápe jinak...NÁHLE,
to slovo neví co může smět.

Prostě jen tak někoho ovládne,
a nezajímá ho co se děje.
I když se tváří tak záhadně,
v duchu se mi trpce směje.

Směje se mojí slepé víře,
a když ale věřím, tak létám.
Tvářím se jak němé zvíře,
a báchorky mé víry bezmezně hltám.

Ten hlas víry je někde v mé hlavě,
dodává mi sílu, přes překážky jít.
Přesto je tak silný a vše zvládá hravě,
stačí jen u něj chvíli prodlít.
To je víra, nezná žádné meze, hranice, či zákony, jen svůj cíl bezmezně sleduje. Vidí jen to, co chce, to co se jí hodí. Je sladké, když věříš. ale má to i své špatné stránky. Někteří lidé hledí jen na svou vlastní víru, nezajímá je, co se okolo nich děje. Jestli někomu náhodou neublížili. Jen tiše ve tmě stojí a nebezpečné plány osnují... A všechno jim podle těch plánů bohužel vychází, protože věří!

Však všechno ukončí jednou smrt. Smrt je konec víry, konec létání. Křídla mi postupně vytrhali a se smrtí bez víry úniku mě nechali. Samotnou, úplně v tichosti, v temném koutě mé rakve....

..bez víry.... bez konce

Ticho, věčné bití.

8. května 2008 v 13:03 | suave_angel
Pšššt. Slyšíš ten zvuk?
BUCH BUCH
Slyšíš to, žádný hluk?
BUCH BUCH
Konečně ticho.
BUCH BUCH
Stačil jediný pohyb.
BUCH BUCH
Čistý průřez, bez chyb.
BUCH BUCH
Konečně ticho.
BUCH BUCH
V hlavě mrtvo.
BUCH BUCH
Vše konečně do háje se shluklo.
BUCH BUCH
Konečně ticho.
BUCH BUCH
Volně, myšlenky utekly.
BUCH BUCH
Celý život se se mnou otravně vlekly.
BUCH BUCH
Konečně ticho.
BUCH BUCH
Žádné výčitky.
BUCH BUCH
Konec s hroznými začátky.
BUCH BUCH
Konečně ticho.
BUCH BUCH
Nic, žádné vzpomínky.
BUCH BUCH
O lásce už žádné zmínky.
BUCH BUCH
Konečně ticho.
BUCH BUCH
Ticho, tichu bez citu.
BUCH BUCH
Před láskou ve věčném úkrytu.
BUCH BUCH
Konečně ticho.
BUCH BUCH
Poslední údery srdce.
BUCH BUCH
Byli jen pro Tebe, chutnají trpce.
BUCH BUCH
Konečně ticho.
BUCH BUCH
Bez lásky, říkal jsi dá se žít.
BUCH BUCH
Jak jen tomu můžeš věřit?
BUCH BUCH
Konečně ticho.
BUCH BUCH
Bez lásky vidíš, umřeš.
BUCH BUCH
Bez ní totiž nic nezmůžeš.
BUCH BUCH
Konečně ticho.
BUCH BUCH
Konečná zastávka.
BUCH BUCH
K zapomnění lávka.
BUCH
Konečně ticho.
A pak? Ptáš se?
Pak, pak už nic, jen ticho.
Nekonečné ticho

Smrt aneb rozhovor mezi myslí a srdcem

8. května 2008 v 13:01 | suave_angel
Příběh:
                K propasti chlapec přišel,     
                jen svou mysl v duchu slyšel.     
                Srdce neposlouchal nikdy,     
                však vyplatí se mu to vždy.     
            
                Stojí tam sám nad tou propastí,     
                myslí na to, čím se mu to život mstí.     
                Srdce se konečně po dlouhých letech probouzí k životu,     
                a chce mysl přinutit k obratu.     
            
       Mysl:    Navždy zmizet ze světa.     
       Srdce:   A co takhle nějaká odveta?     
       M.:      Umřít a už se nevrátit.     
       S.:      Co smrt navždy zatratit?     
            
       M.:       Nechci vidět už nic.     
       S.:       Ty nechceš zažít už víc?       
                   
       M.:       Zabít se proto, že jsem ztratil lásku.     
       S.        To si jí chceš věčně vodit na provázku?     
            
       M.:       Usnout a nikdy se nevzbudit.     
       S.:       Každou dobrou šanci nemůžeš zahodit!     
       M.:       všechno zapomenout.     
       S.:       A co duše, tu necháš bez těla jen tak žhnout?     
            
       M.:       K ničemu je mi duše,..     
       S.:       Bez ní se ale cítíš tak suše.     
       M.:       Ano…vyschnou navždy.     
       S.:       Vždyť lásky jsou všude plné sudy.     
            
       M.:       K čemu láska?     
       S.:       Protože to je cit, žádná maska!     
       M.:       Proč cítit, chci bez citu být.     
       S.:       A tělo necháš jen tak v hrobě hnít?     
            
       M.:       Ne, nechám ho spálit, aby po mě nic nezbylo.     
       S.:       Vždyť to by ty, co Tě milují docela zabilo!     
       M.:       Tak ať umřou se mnou. Stejně je to jedno.     
       S.:       Vždyť srdci je samu tak chladno!     
            
       M.:       Tak ať tedy umrzne.     
       S.:       Na světě je přeci tak krásně!     
       M.:       Ne, hnusný je svět.     
       S.:       To ho necháš jen tak vznět?     
            
       M.:       Mě nebavíš….končím,            


z té skály konečně skočím.
       S.:       Neskákej je Tě škoda....


…ale mysl pořád něco hlodá.
            
       M.:       Stačí jediný skok…     
       S.:        …dál už ani krok.     
       M.:       Já letím, dolů padám.     
                 nic už tu nehledám.     
            
       M.:       Nechci umřít, chci žít dál.     
       S.:       to Ty jsi si to všechno nandal!     
            
       M.+S.: Žít dál…     
            
       Rozpláclý člověk leží na dně propasti,     
       už nemusí řešit své neřesti.     
       Poslední dopis má v kapse ukrytý,     
       avšak nic nejde přečíst je slzami zalitý.     
            
       Mysl chtěla umřít, ale srdce dál žít chtělo,     
       poslední jeho varování jen na prázdno vyznělo…     
       Dolů do propasti skočil,     
       a s celým svým životem   
      navždy zatočil..    

Droga

8. května 2008 v 12:58 | suave_angel
Jen jednou ji zkusíš, jaké to je,
když vášeň s Tebou lomcuje.
Je jak neuhasínající žár v srdci,
vášeň, která rozpálí každého přeci.
Je jako temnota, která všude vnikne,
a člověk si na ní pak zvykne.
Už jí nemůžeš opustit, nechat o samotě,
tak ubohou v nahé prostotě.
Je jako druhé já, součástí Tvojí osoby,
pak…
začne ovládat všechny Tvoje způsoby.
Je jako mor, ovládne srdce i tělo,
cítíš se teď sama, prázdně, jak nenabité dělo.
Jednou…jí však omrzíš jak stará panenka,
a začne tahat za potřebná lanka.
Jedno lanko kolem krku Ti ovine,
a Tobě ze vzpomínek už nic nezbude.
Sama se zabiješ svým vlastním neštěstím,
ptáš se matko, za co se Ti teď mstím?
Něco s ní trhá a v hrobě se teď chvěje,
co se to stalo, co se to děje?
To droga z těla prchá,
ta záludná, hnusná mrcha.
I v hrobě ji nenechá v klidu spát,
musí jí mučit, všechno ji brát…
Zamyšlení…
Lidstvo svou chtivostí uhyne,
a žádná špína už na světě nezbyde…

Nevěra

8. května 2008 v 12:53 | suave_angel
Jeden jediný pohled na něj jí stačil,
a její dech do krku srdce vstlačil.
Jediné slovo, které jí řekl,
hned omdlela, protože se jí střevíc smekl.
Jediný dotyk ji neuspokojil,
chtěla víc, však on sám se sebou zápolil.
V hlavě se mu míhaly vyčítavé myšlenky,
aby je utišil napil se vína sklenky.
Avšak po dvou lahvích neustaly výčitky,
nevěděl co má dělat v hlavě má zmatky.
V jeho srdci vzplála k neznámé ženě láska,
nejdřív to byla jen nevinná sázka.
Ale všechno se zhroutilo, když do ní se zamiloval,
avšak obrázek své ženy si v duchu pořád maloval.
To aby na ni nezapomněl,
a neztratil všechnu úctu co kdy měl.
Na co je mu úcta, když už jí pošpinil,
ten hlas, ale časem vyznil.
To když mu manželka umřela,
ten den z něj všechna lásky vyvřela.
Ženě nevěru přiznal,
tím si jí však od sebe navždy odehnal.
Odešla pryč, a tam jí srdce žalem puklo,
a něco v něm konečně hrklo.
To svou manželku miloval opravdu,
za trest jeho láska zůstala o hladu.
To on! Zabil ženu svou,
nikdy si ale nenašel novou.
Nemohl, na mi pořád myslil,
a když tu osudnou zprávu zjistil.
Sám do hrobu ulehl,
a už se nehl.
Vrahu! Co zabil jsi ženu a v jejím luně své dítě,
nemůžeš žít, všichni zatratí Tě…
…to byly ty hlasy, co zněly mu neustále v hlavě,
tak padlo jeho srdce v únavě.

Vražedná nevěra

8. května 2008 v 12:48 | suave_angel
Plná rychlost…260…stromy, silnice,
auto zajíždí do své konečné stanice.
Strom…zmačkaná kapota,
navždy zanikla věčná samota.
I když s ním byla, sama se cítila,
protože na jeho sprostý naviják se chytila.
Byl to sukničkář, hrozný podrazák,
už ho nechtěla, ani za mák.
To on tam byl, ležel s její nejlepší kamarádkou,
avšak za chvíli pocítí smrt sladkou.
Spal s ní, jeho tam viděla,
kampak se jeho slibovaná láska poděla…
V posledním šuplíku ve stole,
ležela stará, nabitá pistole.
Běžela ke stolu a pistoli vytáhla,
a ta hnusná děvka ani okem nepohla.
Studená a mrtvá, ležela na zemi,
konečně zůstali v místnosti spolu sami.
Nadával jí, že je vražedkyně,
ona se ale tvářila chladně.
Říkal, křičel, že takhle se problémy řešit nedají,
avšak myslel si něco jiného potají.
Vyčítal jí, že vůbec žije,
proč někde potají sama nehnije.
Už to vydržet nemohla,
a hlaveň zbraně na něj nahla.
Jediný výstřel umlčel jeho výčitky,
nikdo jí neříká žádné námitky.
Zabila svého manžela,
ta myšlenka v hlavě jí pořád ležela.
Nasedla do auta a jela bez cíle,
dopadla na ni ta nešťastná chvíle.
Zabila ho, co to provedla!
Uvědomila si, že bez něj nemůže být,
avšak může s tím žít.
Volant směrem na strom stočila,
a ta hrozná chvíle navždy skončila.
Umřela žena, po vraždě svého muže,
kdo s tím asi žít může??

Dobro a zlo

8. května 2008 v 12:44 | suave_angel
Sama v rohu pokoje,
tiše se tam směje.
Bolest nevnímá,
jen to, jak se o ní smrt zajímá.
Myšlenky hlavou jí volně plynou,
však za chvíli zhynou.
To on, zbil ji a hodil do kouta,
aby ji ovládla věčná samota.
Milovala ho a nenáviděla,
avšak co se stane dobře věděla.
Čekala to, že nastane v něm zlom,
že do něj uhodí ten pravý hrom.
Modlila se den co den,
aby se změnil jen.
Stal se ale opak,
postihl ho zlý znak.
To posedl ho satan,
ale i anděl postavil záchranný stan.
On se ale přidal k ďáblu,
začal němě sloužit zlu.
Nejdříve musel zabít svou ženu,
za nadpozemskou směnu.
Získá tak kouzelnou moc,
stane se z něj temná noc.
Poslední naděje v ní svitla,
avšak v něm poslední dobrá myšlenka zanikla
Kroky se blíží,
s nadějí k dveřím vzhlíží.
To přichází její vrah,
začíná ji ovládat panický strach.
Rozrazí dveře a vytáhne nůž,
ten vrah, byl kdysi její muž.
Nůž jí do těla jemně vniká,
ona však ještě smíchem vzlyká.
Její tělo temné světlo zalilo,
a nic už z ní nezbylo.
Duše její prchá do nebe,
už nemohla vidět Tebe…
…Ty vrahu

On…klečí tam nad její mrtvolou,
prožívá chvíli zlou.
Uvědomil si, co to udělal,
vše co ho spojovalo s dobrem teď smazal.
Anděl tam stojí pořád,
jeho záře nepřestává hřát.
Vidí v temnotě světlo,
však něco ho ale zmátlo.
Ten anděl co vidí,
to je jeho žena co malého chlapce hladí.
Hladí jejich dávno mrtvého syna,
to jeho smrt byla všeho vina.
Chtěl, aby znovu žil,
ne aby mrtvý pořád byl.
Teď ho tam vidí a chce s ním být,
stačí jen ve světle žít.
Jde za ním, ale on mizí,
zbude mu jen smutek ryzí.
Nic nemá všechno si zničil,
proč by tu teď sám žil?
Vezme ten osudný nůž,
a nic necítí už.
Jen život z něj prchá pryč,
a smrtka mu dává od pekla klíč..

Poslední nekrolog

8. května 2008 v 12:39 | suave_angel
V posledním nádechu,
uchovat naději.
Beze slechu,
odejít, aniž takové věci se stávají.
Zklamaná chvíle,
srdce hledaho naději.
Pro lásku ušlo by míle,
však hledání nechalo, raději.
Hledala, po celý život,
štěstí mít na dlani.
Lásku mít, jako jednu z nejcennějších hmot,
budiž už dost tohoto spílání.

Nic...jen prázdné ruce

8. května 2008 v 12:36 | suave_angel
Svět končí,
lidé putují pryč na konec světa.
Navždy do smrtelné propasti skočí,
a z nebe spadne další kometa.
Hvězda za každou svobodnou,
krásnou duši.
Všichni odcházejí,
nenávratně jdou, jdou do navždy.
Srdce prázdnotou po nich zejí,
zbyde jen touha samovraždy.
Hvězda za každou svobodnou,
krásnou duši.
Na provaze visí nehybné tělo,
umřela dívka.
Po lásce se jí zachtělo,
duše její vzlétla, svobodná kavka.
Hvězda za každou svobodnou,
krásnou duši.
Svět končí,
vše krásné jednou pomine.
Kolotoč života se točit přestane,
však svět se okolo slunce pořád točí.
Hvězda za každou svobodnou,
krásnou duši.
Copak někdo svou smrt, zánik světa vytuší?
Hvězda za každou svobodnou,
krásnou duši.

Klasy ve větru milování

8. května 2008 v 11:53 | {^-^}

Láska uniká do tajů krásy,
chtějí bez tužeb, beze spásy.
Jen slepě hledají,
pravdou se oklamat nedají.

Potichu v jejích útrobách,
sní o milování ve skalách.
V pustině, na každém kousku,
na zemi, všude hledají lásku.

Zastaveno hledání,
zapomenuto pro věčné šeptání.
Ztlumené hlasy,
ve větru povívají klasy.

Klaní, klaní se umění milovat,
však jedině oni umějí lásku opěvovat.
Lidé pro ni slzy roní,
zabíjejí své druhy pro rosu její ranní.

Posbírat do kalichu z květu na květ,
posbírat lásku a zachránit svět.
Najít, hledat celý život,
umírat pro ni jak o závod.

V tichosti nevěky,
uniká lásce bezděky.
K čemu večné umírání,
když ve větru zbyde jen klasů skomírání.
 
 

Reklama