...mlžný svět...

Beznaděj

11. července 2014 v 22:51 | madlen
Drtit světlušky
v prostoru

- mezi palcem a ukazovákem -

Rozmazat po rtech
roztřísněné

- mezi láskou a nadějí -




.

Prázdný kouř

6. června 2009 v 20:46


S cigaretou v ruce chtěli jsme objevit svět, dostat se na konec každé slzy, na začátku rukou splynout v jednu. Víš jak se to dělá..

Jsou věci, na které nezapomeneme,
jsou sny, které nikdy nepůjdou ruku v ruce s realitou,
existují pohledy, které do sklenice nezachytíš,
vyřčená slova JDOU zapomenout,
a jizvy zmizí pod vráskami smíchu.

Bude konec, povím Ti to bez ostychu.

Zavřu poslední album, a vyndané fotografie prostě spálím,
bez emocí,
bez slz,
bez citu.
Vzpomínky bez úkrytu!

zde... hudba

8. února 2009 v 19:52 | suave_angel


Umírání je stesk po životě..

Oči, jenž hledí do sluneční lesku.
Uši, jenž naslouchají proudu větru.
Ústa, jenž pohlcují úzkost.
Dlaně, jenž chytají vločky...

A já nechci umřít.


Dívka, jenž do dlaní chytá poupě zvadlé růže.
Nikdy neumře, protože ona, Ona nemůže.
Navždy bude zachována u mne, v mém srdci...


Obloha byla mrtvá. Husté šedé květy na ní usedly, aby mohly vysávat její nevinnost a vypouštět ji na zem, jako hejno létavých vloček. Avšak vločky, jenž ucítily teplo sálající ze zelené trávy na kterou dopadaly, ze rtů na kterých umřely, z květů jenž navždy usnuly...roztály, rozpadly se na drobounké části nevinnosti, jenž zůstala skryta v každém koutku.
Hledala jsem ji, nevinnost. Dnes ráno.
Našla jsem však jen, zelenou trávu v žlutými konečky sahajícími po smrti, rty navždy zavřené k mým slovům, zvadlé květy jenž nepřežily třeskuté mrazy.

Tak umřela má naděje...

Neznámo kam

25. ledna 2009 v 13:33 | suave_angel
Někdy něco neuděláme, ale neuděláme to proto, že to udělat chceme.





Byl pustý jarní večer...
Ani jediná hvězda se neukázala v nočním rouchu.

Seděli tam, v zimě na schodech. Oba umírali.
První umíral touhou po tom druhém.
Druhý umíral touhou se mu vzdálit...v slzách.
Oba jedno.

Ano neudělala jsem nic. Je lepší respektovat rozhodnutí toho druhého. Na vztah musejí být dva...ale já byla pouze jeden.
Vzdaloval se, utíkal, ode mně.

Pak byla tma.

Láska je jak znovuzrození v životě, nevím kolikrát budu schopna ji prožít... Protože její konec, je jak věčně trvající hledání, odpuštění.

Jediné, co v životě hledám je láska. Nikde však není..snad všude avšak ztracená.
Jediné, po čem toužím je také láska. Nikde ji ale nenalézám..pouhé snění o ní.
Jediné, na co umírám je láska. Nikde ale není lék, lék na lásku..prožiji život umíráním.

První jarní květ nachové barvy rozkvetl na louce. Pohledy ostatních se oň otírají, on však do dáli pne se dál.. Dál makový květe. Makové pole pokrývá obzor, sluneční skon zrcadlí se v něm. Rudá obloha, hrdě shlíží na svůj odraz v květu, jenž je tak vražedný...
Maková makovice...plna jedu. Plna smrti...
Opium, jenž má stejné účinky jako láska...
Mák, to je pravý květ lásky, zamilovaných. Zamilovaných, jenž jsou opojeni touhou, krásou.

Jako feťák se zlatou ránou v paži,
umírají, v té lásce se množí.
Andělé, jenž hlídají jejich kroky,
nevěří již ve své zázraky.
Prohlédly úmysly...

Opojena, ano jsem opojena,
opojena láskou...jenž je má droga.
Láska je s opiem propojena,
opium, je krev bez které láska nežije.

Nadrogovaná, leží, leží a kouká,
kouká na zapadající oblohu makového pole.

láska pohledem psychopata.

Kapky sněhu

30. prosince 2008 v 22:03 | suave_angel


Spustit---->
Promiň.

Končím.

Odcházím.

Sbohem.

Myslím, že už se nevrátím.

Já se nevrátím.




Věnování.

24. listopadu 2008 v 19:14 | suave_angel


Možná je lepší nevěřit. Však Ty víš. Já, ale vždy věřila. Že Tě uvidím.
Moc jsem o tom Dni snila, dnem i noci. A pak jsem dostala strach. Jako kdybych spadla, přestala létat. Nakonec to nevyšlo...

Cožpak je špatné, nevkusné, nepřijatelné těšit se večerní konverzaci.. Nevim.
Těšila jsme se na ni. Jak malé dítko.
Pořád si tak připadám, malá, vedle všech.
I vedle Tebe.

Pak, jsem Tě vymazala, stačilo k tomu pouhé tlačítko Odstranit. Ale již dřív, konverzace složená z dennodenních frází, mlčenlivé odpovědi složené z písmen zaříkání.

Růže.

Bezmezný obdiv, obdiv nepočetných slz prolitých smutkem.

Dva Andělé.

Nejspíše se jen snažím utéct, utíkám a přitom mi na Tobě záleží.
Stahuji se, a přitom vše odeznívá.
Roním slzy, ale Ty nic nevidíš - nemůžeš.
Umírám, ale Ty to necítíš - stále žiji.

Pouhé slovo Děkuji.

Zdá se mi... zdá se mi sen

31. října 2008 v 18:13 | suave_angel


Stačí věřit.
Ale v co, v koho.. Neumím věřit.

Dříve to bylo krásne, usínat s tím, že ráno vyjde slunce.
Ráno se probouzet s tím, že večer bude obloha zas plna hvězd.
Po dešti věřit, že bude duha.

A slunce vyšlo.
Večer byla obloha plna hvězd.
Duha zahnala mraky.

Teď už nevěřím, nemám důvod, je to zbytečné, pouze žiji svůj život.

A život utíká, den za dnem, obloha plna mraku, večer jen černé cosi a po dešti zase jen déšť..

Opravdu už nic nepřijde.
Nic nekončí.

Kouknu z okna, slunce zapadá, nebe zbarvené červení ukradenou z tváří milenky.
Měsíc, sám uprostřed oblohy, jak mramorová socha uprostřed nebe.
Déšť, ledový déšť smáčející vlasy, které se vlní pod tíhou kapek vody.

Nevím, není zbytečné věřit...
Není zbytečné podlehnout každé kráse.
Není zbytečné žit život den za dnem pořád stejně.

ne...

Je to krásné, stejně jako vše, v každé věci je něco nezdolatelně dokonalé.

Pod tíhou krásy se večer co večer má víčka zavírají.
Usínám, plížím se do nezdolatelné dálky.
Mizím v nekonečném světě.
A zdá se mi.... zdá se mi sen.

Tiché zaříkání přátelství

8. května 2008 v 14:58 | suave_angel
Dva rozdílní lidé se rozhodli vstoupit do svých životů a pomáhat tomu druhému s jeho trápením. Objevit řešení všech problému, nastavit náruč když padá ze schodů, odpustit, když zklame. Mít rád, bezpodmínečně.
Přátelé jsou tu jen pro nás a my pro ně. Vždy tu někdo byl, když nám bylo špatně, když nás všichni opustili, stál tu s napřaženou rukou a čekal až se chytím. je tu pořád i když nestojí vedle mě, pořád na něj myslím, není to člověk na kterého lze zapomenout. Na lásku je lék pouze více lásky, ale staré přátelství novým nezachráníš. Pořád bude velký kus v nás. Uvnitř v srdci, tam jsou všechny vzpomínky, každá myšlenka, každý úsměv lidí co máme rádi.
Přátelství překoná i lásku, neb zachraňuje, milovaní lidé nás opouští, jistě ten vztah prostě neklapal, nerozuměli jsme si. Pak přijde přítel, utře nám slzy a řekne, zapomeň na něj, on není ten pravý a rozhodně si Tě nezaslouží, vždyť jsi tak úžasná.
Přátelé nás opravdu znají, ví o nás všechno. Skryté myšlenky... vytuší co si myslíme. Ví kdy nás nechat o samotě, kdy probrat to co nás trápí... Vědí jak vypadáme po ránu, nenamalovaní i tak nám řeknou že vypadáme úžasně, protože oni si to opravdu myslí, viděli nás schoulené v klubíčku na posteli... schované pod peřinou před tmou, rozsvítili světlo a řekli, že není čeho se bát vždy tu bude světlo. Tady vevnitř v našem srdci.
Přátelé zde budou vždy, vždy tu bude někdo komu na nás záleží, tak že by pro nás obětoval život. Ikdyž si myslíme že tu nikdo není, vždy tu někdo je...
...naděje a přátelství umírá poslední

Malá duše a Slunce - Neale Donald Walsch

8. května 2008 v 11:40 | suave_angel
Byla nebyla jedna Malá duše, která řekla Bohu: ,,Já vím, kdo jsem!"
A Bůh řekl: ,,To je báječné! Kdo jsi?"
A Malá duše vykřikla: ,,Já jsem Světlo!"
Bůh se zeširoka usmál a pravil: ,,Správně! Jsi Světlo."
Malá duše byla šťastná, že přišla na věc, kterou si v Království měly uvědomit všechny duše. ,,Hurá," radovala se, ,,to je nádhera!"
To, že věděla, kdo je, jí ale brzy nestačilo. Malá duše pocítila nutkání a chtěla teď být tím, kdo je. A tak se naše Malá duše vrátila k Bohu (což není špatný nápad pro všechny duše, když chtějí být tím, čím doopravdy jsou) a řekla: ,,Ahoj Bože! Když už vím, kdo jsem, mohu tím také být?"
A Bůh na to řekl: ,,Chceš říct, že chceš být tím, čím už jsi?"
,,Víš," odpověděla Malá duše, ,,jedna věc je vědět, kdo jsem a něco úplně jiného je tím také být. Chci vědět, jaké to je být Světlem!"
,,Ale Ty už jsi Světlo!" opakoval Bůh a znovu se usmál.
,,Ano, ale já chci poznat jaké to je!"křičela Malá duše.
,,Aha," řekl Bůh, který se nemohl ubránit smíchu, ,,měl jsem to vědět. Vždycky jsi měla ráda dobrodružství."
Pak se Bůh přestal usmívat. ,,Je tady ale jedna věc..."
,,Jaká?" zeptala se Malá duše.
,,Neexistuje totiž nic jiného než Světlo. Víš, nestvořil jsem nic, co bys nebyla, a tak pro Tebe nebude jednoduché prožít sama sebe takovou, jakou opravdu jsi. Neexistuje totiž nic, čím bys nebyla."
,,Jak to?" řekla Malá duše, kterou to trochu zmátlo.
,,Podívej se na to takhle," řekl Bůh. ,,Jsi jako svíčka ve Slunci. A jsi tam na správném místě. Spolu s miliony, miliardami dalších svíček tvoříte Slunce. Bez vás by Slunce nebylo Sluncem. Leda, že by to bylo Slunce bez jedné ze svých svíček... a to by vůbec žádné Slunce nebylo, protože by nesvítilo tak jasně. Proto je otázka, jak poznat sama sebe jako Světlo, když jsi světlem obklopena."
,,Hmm," zvedla malá duše hlavu, ,, Ty jsi Bůh. Vymysli něco!"
Bůh se znova usmál. ,,Už jsem to vymyslel," řekl Bůh. ,,Protože nemůžeš poznat sebe sama jako Světlo, když jsi ve Světle, obklopím Tě tmou."
,,Co je to tma?" zeptala se Malá duše.
Bůh odpověděl, ,,To je to, co nejsi."
,,Budu se tmy bát?" vykřikla Malá duše.
,,Jen pokud se tak rozhodneš," odpověděl Bůh. ,,Ve skutečnosti není čeho se bát, pokud se nerozhodneš, že to bude naopak. Vidíš, všechno si to jen vymýšlíme."
,,Aha," řekla Malá duše a hned se cítila lépe.
Potom Bůh vysvětloval, že abychom mohli vůbec něco zažít, objeví se pravý opak.
,,Je to veliký dar," řekl Bůh, ,,protože bez něho byste nemohli poznat, jaké věci jsou."
,,Nerozeznali bychom teplo, kdyby nebyla zima, nahoře, kdyby nebylo dole, ani rychlé bez pomalého. Jak bychom rozeznali pravé bez levého? jak bychom poznali taky, kdyby nebylo jinde, nyní, kdyby nebylo jindy?"
,,A proto," řekl Bůh, ,,když jsi obklopena tmou, nehroz na ni pěstí, nezvyšuj svůj hlas a neproklínej ji."
,,Raději buď tmě Světlem a nezlob se na ní. Pak poznáš, kdo opravdu jsi, a všichni ostatní to také poznají. Nech své Světlo zářit tak, aby každý poznal, jak jsi jedinečná!"
,,Myslíš, že je správné druhým ukázat, jak jsem jedinečná?" zeptala se Malá duše.
,,Samozřejmě!" usmál se Bůh. ,,Je to velmi správné! Ale nikdy nezapomeň, že 'jedinečná' neznamená 'lepší'. Každý je jedinečný, každý svým vlastním způsobem! Přesto na to mnoho lidí zapomnělo. Když uvidí, že svou jedinečnost ukazuješ Ty, pochopí, že je správné, aby byli jedineční také oni."
,,Hurá!" řekla Malá duše a začala tancovat a poskakovat, smát se a skákat radostí. ,,Můžu být tak jedinečná, jak jen budu chtít!"
,,Ano, a můžeš začít teď hned," řekl Bůh, který tancovat, skákal a smál se spolu s Malou duší. ,,Řekni mi, čím chceš být jedinečná?"
,,Čím chci být jedinečná?" opakovala zamyšleně Malá duše. ,,Tomu nerozumím."
,,Inu," vysvětloval Bůh, ,,být Světlem znamená být jedinečný, být něčím zvláštní. A jedinečná můžeš být mnoha způsoby. Můžeš třeba být hodná, vlídná, tvořivá nebo trpělivá. Napadá Tě ještě něco, čím bys mohla být jedinečná?"
Malá duše se na chvíli zamyslela. ,,Napadá mě spoust možností, jak být jedinečná!" zvolala Malá duše. ,,Je jedinečná pomáhat. Je jedinečná sdílet. Je jedinečná být přítelem. Je jedinečné být ohleduplná k druhým!"
,,Ano!" souhlasil Bůh, ,,a ty můžeš v každém okamžiku být všemi těmito věcmi najednou, nebo jen tou částí, pro kterou se rozhodneš. Právě to znamená být Světlem."
,,Já vím, čím chci být, já vím, čím chci být!" jásala dušička. ,,Chci být jedinečná tím, že budu odpouštět. Je jedinečné být odpouštějící?"
,,Ó ano," ujistil Bůh Malou duši. ,,To je velmi jedinečné."
,,Hurá," řekla Malá duše. ,,Tak tím chci být. Chci bát odpouštějící. Chci zažít sebe mama jako odpuštění."
,,Dobrá," řekl Bůh. ,,Ještě něco bys ale měla vědět."
Malá duše začínala být netrpělivá. Jakoby se nic neobešlo bez komplikací. ,,A co to je, co bych ještě měla vědět?" povzdechla si.
,,Není nikdo, komu bys mohla odpustit."
,,Nikdo?" To se dušičce zdálo neuvěřitelné.
,,Nikdo takový tu není," opakoval Bůh. ,, Vše, co jsem stvořil, je dokonalé. V celém Stvoření není jediná dušička méně dokonalá než jsi Ty. Jen se kolem sebe rozhlédni."
Až teď si malá duše všimla, že se kolem ní shromáždil veliký zástup. Přišly duše z daleka široka, z celého Království, protože se rychle rozšířila zpráva o tom, že malá duše vede s Bohem neobvyklý rozhovor, a každý chtěl slyšet o čem si povídají.
Malá duše užasle hleděla na bezpočet jiných duší, které se zde sešly a musela s Bohem souhlasit. Žádná z nich nevypadala méně nádherná, méně velkolepá či méně dokonalá než ona sama. Shromážděné duše vypadaly tak kouzelně a šla z nich taková záře, že na ně Malá duše stěží mohla pohlédnout.
,,Komu bys tedy chtěla odpouštět?"
,,Tak se mi zdá, že to nebude žádná legrace!" zabrumlala si Malá duše. ,,Chtěla jsem vědět, jaké to je, když někomu odpustím. Chtěla jsem poznat pocit spojený s touto částí jedinečnosti."
A tak malá duše poznala, jaké to je by smutná.
V tu chvíli vystoupila ze zástupu Přátelská duše. ,,Netrap se, Malá duše," řekla Přátelská duše, ,,já Ti pomohu."
,,Opravdu?" rozzářila se Malá duše. ,,Ale jak?"
,,Jednoduše se stanu někým, komu bys mohla odpustit!"
,,To bys udělala?"
,,S radostí!" zašveholila Přátelská duše. ,,Mohu vstoupit do Tvého příštího života a udělat Ti něco, co bys mi pak mohla odpustit."
,,Ale proč? proč bys to dělala?" ptala se malá dušička.
,,Ty, jako naprosto dokonalá Bytost. Ty která vibruješ takovou rychlostí a záříš tak jasným světlem, že na Tebe stěží mohu pohlédnout! proč bys chtěla snížit své vibrace natolik, aby Tvé zářivé světlo ztmavlo a zhoustlo? Proč bys jen chtěla - Ty, která jdi tak lehoučká, že tančíš po hvězdách a pohybuješ se celým Královstvím rychlostí myšlenky - vstoupit do mého života a stát se tak těžkou, abys mi mohla provést něco zlého?"
,,To je snadné," řekla Přátelská duše. ,,Udělala bych to, protože Tě miluji."
Malou duši tato odpověď překvapila.
,,nediv se tolik," řekla jí na to Přátelská duše, ,,udělala jsi pro mě totéž. Copak si nevzpomínáš? Ach, už tolikrát jsme spolu tančily, Ty a Já. Tančily jsme napříč celými věky, veškerým časem. na tokila místech jsme si spolu hrály! Jen si to už nepamatuješ."
,,Obě jsme byly vším. byly jsme nahoře i dole, nalevo i napravo. byly jsme tady a tam, jsme nyní i potom. Byly jsme mužem i ženou, dobrem i zlem - obě jsme byli tím kdo ubližuje i tím ublíženým.
,,Setkaly jsme se už mnohokrát. Jedna vždy poskytla té druhé dokonalou a ideální příležitost vyjádřit a prožít to, čím skutečně jsme."
,,A tak," vysvětlovala dál přátelská duše, ,,vstoupím i do Tvého příštího života a budu 'ta špatná'. Provedu Ti něco opravdu hrozného a Ty pak můžeš zažít sebe sama jako odpuštění."
,,Ale co mi uděláš?" ptala se Malá duše, která teď trochu znejistěla ,,co by mohlo být tak hrozné?"
,,Neboj," řekla Přátelská duše a zamrkala, ,,něco už vymyslíme."
Potom jaky by Přátelská duše zvážněla a pronesla tichým hlasem: ,,Víš, v jednom máš pravdu,"
,,A v čem?" chtěla vědět malá duše.
,,K tomu, abych Ti mohla ublížit, budu opravdu muset hodně snížit své vibrace a ztěžknout. Budu muset předstírat, že jsem něco, co nejsem. Mám tedy na srdci jednu věc, o kterou bych Tě na oplátku chtěla požádat."
,,Ó, žádej ode mne co chceš, cokoliv si budeš přát!" vykřikla Malá duše a začala tančit a zpívat, ,,Hurá, budu mít komu odpouštět, budu odpouštět!" Po chvíli však Malá duše zpozorovala, že je Přátelská duše stále potichu.
,,Tak co tedy?" zeptala se jí Malá duše. ,,Co pro Tebe mohu udělat? Ty jsi taková anděl, že mi pomůžeš!"
,,To se ví, že tato Přátelská duše je anděl," přerušil je Bůh. ,,Každý je anděl! Nezapomínejte: poslal jsem vám jen samé anděly."
Malá duše teď ještě víc než předtím toužila po tom, aby mohla splnit přání Přátelské duše. ,,Co pro Tebe mohu udělat?" zeptala se jí znovu.
,,Ve chvíli, kdy na tebe zaútočím a srazím tě na kolena," odpověděla Přátelská duše, ,, ve chvíli, kdy Ti provedu to nejhorší, co si dokážeš představit - přesně v tom okamžiku..."
,,Ano?" přerušila ji Malá duše, ,,Co?"
Přátelská duše teď už jen šeptala.
,,...vzpomeň si, kdo opravdu jsem."
,,Ach ano," vykřikla Malá duše, ,,slibuji! Vždy si tě budu pamatovat takovou, jaká jsi právě teď a právě tady!"
,,To je dobře," řekla Přátelská duše, ,,protože já budu tak moc předstírat, že zapomenu, kdo jsem. A jestli si nevzpomeneš, jaká opravdu jsem, zůstanu možná ve svém zapomnění velmi dlouho. A když Já zapomenu, kdo jsem, možná zapomeneš i ty na sebe a budeme obě ztraceny. pak už by nám pomohla jedině nějaká další duše, která by nám oběma připomněla, kdo jsme."
,,Ne, my nezapomeneme!" Slibovala znovu Malá duše. ,,Budu si pamatovat, kdo jsi! A budu Ti děkovat za ten krásný dar, který mi dáš - možnost naplno prožít své Já, takové jaké opravdu je."
A tak se dušičky domluvily. malá duše vstoupila do nového života a radovala se z toho, že je Světlem, které je tak jedinečné, a že je částí jedinečnosti zvané odpuštění.
A malá duše dychtivě čekala na příležitost prožít sebe sama jako Odpuštění a děkovat každé duši, která jí to umožnila,
A kdykoliv se Malá duše v novém životě setkala s nějakou novou duší, ať už jí toto setkání přineslo potěšení nebo smutek - a zejména když přinášela smutek - vzpomněla si Malá duše na to co řekl Bůh.
,,Nikdy nezapomeňte," usmál se Bůh, ,,poslal jsem vám jen samé anděly."
 
 

Reklama