Smrt aneb rozhovor mezi myslí a srdcem

8. května 2008 v 13:01 | suave_angel |  ...pár slov do větru...
Příběh:
                K propasti chlapec přišel,     
                jen svou mysl v duchu slyšel.     
                Srdce neposlouchal nikdy,     
                však vyplatí se mu to vždy.     
            
                Stojí tam sám nad tou propastí,     
                myslí na to, čím se mu to život mstí.     
                Srdce se konečně po dlouhých letech probouzí k životu,     
                a chce mysl přinutit k obratu.     
            
       Mysl:    Navždy zmizet ze světa.     
       Srdce:   A co takhle nějaká odveta?     
       M.:      Umřít a už se nevrátit.     
       S.:      Co smrt navždy zatratit?     
            
       M.:       Nechci vidět už nic.     
       S.:       Ty nechceš zažít už víc?       
                   
       M.:       Zabít se proto, že jsem ztratil lásku.     
       S.        To si jí chceš věčně vodit na provázku?     
            
       M.:       Usnout a nikdy se nevzbudit.     
       S.:       Každou dobrou šanci nemůžeš zahodit!     
       M.:       všechno zapomenout.     
       S.:       A co duše, tu necháš bez těla jen tak žhnout?     
            
       M.:       K ničemu je mi duše,..     
       S.:       Bez ní se ale cítíš tak suše.     
       M.:       Ano…vyschnou navždy.     
       S.:       Vždyť lásky jsou všude plné sudy.     
            
       M.:       K čemu láska?     
       S.:       Protože to je cit, žádná maska!     
       M.:       Proč cítit, chci bez citu být.     
       S.:       A tělo necháš jen tak v hrobě hnít?     
            
       M.:       Ne, nechám ho spálit, aby po mě nic nezbylo.     
       S.:       Vždyť to by ty, co Tě milují docela zabilo!     
       M.:       Tak ať umřou se mnou. Stejně je to jedno.     
       S.:       Vždyť srdci je samu tak chladno!     
            
       M.:       Tak ať tedy umrzne.     
       S.:       Na světě je přeci tak krásně!     
       M.:       Ne, hnusný je svět.     
       S.:       To ho necháš jen tak vznět?     
            
       M.:       Mě nebavíš….končím,            


z té skály konečně skočím.
       S.:       Neskákej je Tě škoda....


…ale mysl pořád něco hlodá.
            
       M.:       Stačí jediný skok…     
       S.:        …dál už ani krok.     
       M.:       Já letím, dolů padám.     
                 nic už tu nehledám.     
            
       M.:       Nechci umřít, chci žít dál.     
       S.:       to Ty jsi si to všechno nandal!     
            
       M.+S.: Žít dál…     
            
       Rozpláclý člověk leží na dně propasti,     
       už nemusí řešit své neřesti.     
       Poslední dopis má v kapse ukrytý,     
       avšak nic nejde přečíst je slzami zalitý.     
            
       Mysl chtěla umřít, ale srdce dál žít chtělo,     
       poslední jeho varování jen na prázdno vyznělo…     
       Dolů do propasti skočil,     
       a s celým svým životem   
      navždy zatočil..    
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama